Léto v suchu

Moje zkušenosti s různými odděleními různých nemocnic jsou za posledních 5 let celkem obsáhlé, já, syn, někdo z rodiny či přátel. Cesta sanitkou však byla má první a doufám, že také poslední. Raději bych jela jako pacient než doprovod dítěte po úrazu, ale tak to má snad každý rodič.

Letní pátek, děti pobíhali po zahradě, najednou rána a křik. Kdykoliv se synovi něco stane, cokoliv, připadám si vyděšenější než on, ve stavu alá zachovej klid, vždy při karambolu, a že jich u kluků bývá dost, kontroluji zuby, hlavu a obličej. Tentokrát to byla ručička.

Bála jsem se také reakce lékaře, nedařilo se mi plačícího syna uklidnit a již jsem se setkala s arogantního jednáním vůči dětem, které nebyly v klidu.

Lékař i jeho doprovod byli skvělí. Klidný a milý přístup dokázal uklidnit rozrušené dítě, dostat z něj jméno i kde přesně ručička bolí. Definitivní rozhodnutí bylo během pár minut – nutnost odjet do nemocnice.

Pro mě, jako pro mámu byla cesta sanitkou nekonečná. Když syn v polovině cesty usnul, říkala jsem si, že to nic nebude, udělají mu rentgen a pojedeme domů.  V hlavě se mi honily myšlenky, co vše se mohlo stát. Ať se snažíte sebe víc, stačí pár vteřin a může se stát cokoliv. Děti jsou jako neřízená střela a stát jim 24 h za zadkem není možné.

FN Motol, urgentní příjem, dotazník, vyšetření, dětská lékařka, dlaha na fixaci ruky, rentgen, další lékař. Výsledkem byla mnohočetná zlomenina záprstních kostí a sádra na 4-6týdnů.

S odděleními pro dospělé nemám v FN Motol dobrou zkušenost a skeptická jsem i k přístupu dětské zubní pohotovosti. Naopak si nemohu vynachválit ORL, jak lůžkové oddělení, tak i pohotovost. Na urgentním příjmu jsem byla s jednáním jako rodič maximálně spokojená.  Perfektní práce a citlivý přístup dětské lékařky, sester i ortopeda docílil, že ze syna opadl strach a s úsměvem se nechal ošetřit.

Po 24 hodinách ve složení já, syn a sádra jsem měla za sebou následující :

  • 1 hodinu čistého spánku v kuse.
  • 8 káva o síle alá nesmím usnout ve stoje.
  • Prášek na bolest zad,  23 kg živé váhy není materiál na nošení.
  • Asi sto her pexesa, jediná činnost, u které je v klidu.
  • Pocit, že jsem jako policajt, každou vteřinu ve střehu aby si s rukou nic neudělal.
  • Pocit, že mám doma opět batole, obléct, obout, pomoct, nakrmit. Když honil jogurt po stole se lžičkou v ruce, připomnělo mi to období kdy bylo víc jídla okolo něj než v něm, rodiče batolat pochopí.

Za necelých 5 let rodičovství jsem se nenaučila přemýšlet za asistence hlasitě plačícího dítěte. A pokud pláče bolesti, tak vydat ze sebe kloudnou myšlenku stojí velké úsilí. Každý máme svou práci, která ať je jakkoliv náročná nikdy nepředčí „povolání“ rodiče. To je totiž ta nejzodpovědnější práce, kde služba nikdy nekončí, k dispozici jste 24/7, nemůžete si vzít dovolenou nebo se hodit marod, nikdo vás v této roli nezastoupí.

Být rodičem vás ve škole nenaučí. Existuje spousta zaručených kurzů, publikací a rad, jak být dobrou mámou (dobrým tátou), ve skutečnosti vás to naučí až sám život. Všichni si musíme projít neznámou cestou. Někdy je to náročné a i když z 99% funguji jako máma a táta zároveň, nikdy bych neměnila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *